Adam Knedlhans je předsedou mládežnické organizace Mladé ANO, studuje Vysokou školu Ekonomickou v Praze a na pražské kandidátce ANO kandiduje jako číslo 15. Je mu 23 let.
"Stejně jako většina mladých řeším nájem, práci, školu i čas mezi tím. Na rozdíl od většiny jsem se však rozhodl svůj volný čas věnovat politice, protože mi není jedno, jak bude vypadat naše budoucnost. Pracuju na tom, aby se mladí mohli víc zapojit do politiky a získali reálnou šanci něco změnit. A teď kandiduji do Sněmovny, protože bych rád pomohl nastavit pravidla tak, aby bylo snazší postavit se na vlastní nohy. Ať už jde o bydlení, vzdělání, práci nebo podnikání," napsal Adam do svého medailonku v anketě projektu 30 pod 30.
Adam se nakonec do finálové třicítky probojoval s nejvyšším počtem hlasů z kandidátů hnutí ANO. My jsme se ho ptali na to, co ho právě na hnutí ANO zaujalo, ale třeba i na to, zda se mladí ve Sněmovně dokážou dohodnout líp než političtí matadoři.
Kdy jste se začal zajímat o politiku a kdo za to může?
Pamatuju si přesně, že to bylo ve třinácti letech, ač mi to hodně lidí nevěří. Máma se vždycky divila, že zrovna já jsem ten, co čumí na televizi a na ty kravaťáky. Všichni si říkali, proč nechodí ven, neleze po stromech jako ostatní a nestřílí po někom nerfkou. Takže já jsem koukal na lidi v té politice, jak přinášeli ta moudra. A v té době mě to začalo zajímat.
Bylo to vlastně dva roky po parlamentních volbách v roce 2013, v nichž vyšlo na scénu právě hnutí ANO. A mě zaujal ten styl rétoriky, šlo o úplně odlišný styl komunikace. A když mi bylo nějakých čtrnáct patnáct let, tak jsem začínal chápat souvislosti. Vyrazil jsem tedy do mládežnické organizace a pak to celé začalo.
Co vás zaujalo konkrétně na ANO? Dokázalo vás už v tom věku svou komunikací oslovit?
Jak říkám, pan Babiš byl v té době ministrem financí a mně se obecně líbil styl jeho rétoriky i celého ANO. On byl vlastně první ministr financí, který začal s těmi negativními čísly něco dělat a zastavovat zadlužení. To mě prostě oslovilo.
Studoval jsem tehdy technickou školu a čísla mě vždycky zajímala, takže jsem si říkal, že ten styl je v pořádku. Buďto je to ano, nebo ne. A tady ta čísla potvrzovala to, co ten politik říkal. Takže proto zrovna ANO.
Jak to sbližování s hnutím vypadalo konkrétně?
Úplně poprvé to bylo asi přes osobní setkání při akci Utubering. To bylo, tuším, v roce 2017 a pan Babiš se tam byl podívat. Tam odsud s ním mám první fotku a vlastně od té doby jsem si i googlil, co to hnutí ANO je a co v něm mají pro mladé. A tenkrát jsem došel až k Mladému ANO.
Já jsem Plzeňák, takže jsem si dával schůzku tenkrát se zástupcem Mladého ANO v Plzeňském kraji. Dali jsme si kafe a mě strašně oslovilo to, co v Mladém ANO dělají. Bavilo mě, že i mladí lidé přikládají ruku k dílu, konkrétně tedy k programu ANO. A i mladý člověk může těm starším k tomu programu něco také říct. Oslovilo mě to, začal jsem s Mladým ANO spolupracovat a pak přišel covid.
To byly těžký časy i pro to, aby se člověk s dalšími lidmi z Mladého ANO nějak víc scházel. Tak jsme se snažili dělat nějaké věci online a jak šel čas, tak jsem se do toho dostal úplně. Pak už jsem se přes Mladé ANO dostal i k ANO jako takovému a v kampani už jsem pomáhal i panu Babišovi na různých akcích, rozdávali jsme jeho knihu O čem spím, když náhodou sním, byl jsem na prvních mítincích a potom už i s jeho karavanem. Bavil mě ten vibe, to zákulisí s těma mladýma lidma. Takhle proběhlo to sbližování a dneska je to už na každodenní bázi.
A zároveň jste se tedy z toho Plzeňska přesunul do Prahy, kde kandidujete. Vraťme se ale ještě ke covidu. Jak pandemii tehdy kabinet s Andrejem Babišem v čele podle vás zvládl?
Je jasné, že tam byla spoustu chyb, z nichž se i ta vláda dokázala poučit. Ale nemyslím si, že jiná vláda by v té situaci chyby nedělala. Na druhou stranu si pořád myslím, že to náš kabinet zvládl jako jeden z nejlepších v Evropě. Minimálně ty nejtěžší začátky.
Samozřejmě, že mě třeba strašně frustrovalo slyšet tehdejší opoziční strany, jak řvou "dejte víc peněz, rozvolněte dřív" a podobně. Pamatuju si, jak ODS měla kampaň "dejme roušky dolů, chceme vidět vaše úsměvy". Dneska tvrdí, že ANO může za oběti a za zadlužování. Tehdy mě strašně mrzelo, že se ten politický svět nedokázal ani v téhle chvilce semknout a tu krizi přejít. Byly tam ty osobnostní souboje, i když šlo o zdraví občanů.
Co jste pak říkal tomu, když šlo hnutí ANO v roce 2021 do opozice?
Já už jsem se účastnil začátku té intenzivní kampaně na Větruši v Ústí nad Labem, což bylo hned někdy po prázdninách. Byla to skvělá atmosféra a pro mě prostě parádní. Tenkrát se tam točila zmrzlina a bylo tam i pár vtipných okamžiků.
Pak už jsem se během té kampaně účastnil prakticky všeho, čeho se účastnit šlo. A to i v mém rodném Plzeňském kraji nebo v Praze. Chtěl jsem se zkrátka co nejvíc zapojovat na všech úrovních. Dělal jsem i první pokusy na sítích, nějaká videa, dělal jsem infografiky. Bavilo mě zkrátka pomáhat a doteď mě to baví. Pořád jsem v terénu, což je z mého pohledu i to gros politiky.
Jaký jste měl pocit, když ty volby nedopadly?
Já byl tenkrát i ve volebním štábu a musím přiznat, že celkově mi to úplně líto nebylo, protože si myslím, že mít čtyři roky premiéra a být osm let součástí vlády nám dalo hodně. Bylo tam strašně moc projektů, které se po těch dlouhých osmi letech povedly.
Ty volby jsme nakonec na mandáty vyhráli. Ve velkých krajích jsme i po osmi letech vládnutí měli pořád obrovskej hlas. A to i poté, co jsme z těch osmi let byli tři roky v covidové krizi a ta vláda musela řídit ekonomiku tak, aby ochránila zdraví občanů. Přesto jsme žádným zásadním způsobem neklesli. Posílil hlas opozice, ale my jsme nepropadli a byla tam pořád velká důvěra. Pořád ti voliči viděli v hnutí ANO pozitiva, která vítězila nad negativy.
A nijak zásadně smutný jsem nebyl ani z toho důvodu, že mi bylo jasné, že nám ta opoziční role po těch osmi letech prospěje. Že si můžeme srovnat priority a další věci. Za ty čtyři roky v opozici jsme zase poznali trochu víc parlament. Díky nim máme teď spoustu velkých nadupaných programů pro mladý. A to vznikalo opravdu během těch čtyř let. Vystřídat tu stráž v exekutivě může prospět oběma stranám. Ale teď už se upřímně těším, až se do ní vrátíme a dáme to tam zase do pořádku.
Co vás na té vládě nejvíc štvalo, jestli se to dá z vašeho pohled nějak shrnout?
Já naprosto respektuju to, že má nějaká strana nebo koalice jinej pohled na řešení věcí. A myslím si, že je to správně. Vždyť politika je o tom, aby si měl volič možnost vybrat, jestli chce řešení A, B nebo C. Mě ale na téhle vládě strašně mrzí a štve ta komunikace, to zametání kauz pod koberec a celkově vlastně netransparentní vládnutí.
Mě strašně mrzí to, co se děje v parlamentu. Jak se vládnoucí politici arogantně chovají k opozici, jakým způsobem oni prostě vypínají mikrofony, omezují čas, nadužívají tu možnost dát pevné hlasování bez ohledu na rozpravu. Štve mě ta forma té politiky, té politické kultury, a to od covidu až do dnešní doby.
Jak vládní politici lepí největší opoziční straně a jejímu předsedovi Putina na billboard. Štve mě, jak Milion chvilek, které podlézají pětikoalici, mluví o mrtvých za covidu a jdou kreslit křížky na náměstí, aby pak po nich musel člověk šlapat. Štvou mě tyhle neuctivý kroky, hnusný a nenávistný projevy, které nám adresují. Mám za to, že některé jsou prostě za hranou.
Nejde to ale i z druhé strany? Třeba i od vás a vašich fanoušků? Když se člověk koukne na Xko, ale i na další platformy, tak se tomu pocitu neubrání.
Ze strany příznivců to nemůžu komentovat. Já sám ale dostávám extrémní hejty, kterým se tu ani nechci moc věnovat, protože to jsou výzvy k sebevraždě, výzvy k vraždě mé osoby, k tomu, ať mě někdo někde zbije a další podobný věci. Jenže my nemůžeme jako strana A a ani jako ta strana B ovlivnit to, co píšou naši fanatičtí stoupenci na sítě, neovlivníme ani to, jak jsou z tý druhý nebo tý první strany frustrovaní.
Já si ani nemyslím, že naši politici teď nějak zásadně rozdmýchávají nějakou nenávist v rámci společnosti. My máme kampaň a ukazujeme v ní fakta, která máme ozdrojovaná. Z druhé strany si myslím, že postavit politika vedle Putina je něco, co je nepodložené, něco, co je až moc za hranou, vymyšlené, smyšlené. Je to pocitové, emoční a má to nahnat strach. Přitom nám tady někdo říká, že my šíříme strach. My jsme ale při evropských volbách nikomu na tváře ruský vlajky nemalovali. To, že jsme proruští, jsou prostě výmysly, které já strašně odsuzuji. Jenom to naší zemi ubližuje. A společnosti to také ubližuje tím, že jsme rozdělení a nejsme schopní se semknout. A to je asi ta nejhorší věc, kterou zástupci vlády způsobili.
Člověk, který volí hnutí ANO, to dneska neříká nahlas, protože se bojí nálepek. Členové naší mládežnické organizace včetně mě zažívali ve škole šikanu ze strany učitelů, ze strany spolužáků, kteří nás prostě vydědili z kolektivu. Nálepkování typu „nesouhlasíš s náma, tak jsi ruskej kolaborant, nesouhlasíš s náma, seš proruskej šváb“ mě štve a skutečně mrzí. A když se bavíme o mladých lidech, tak tohle nálepkování je číslem jedna, které je od politiky odpuzuje.
Myslíte si, že se vy mladí, kteří se napříč těmi stranami a organizacemi potkáváte na různých akcích, na rozdíl od těch matadorů dohodnete líp? Máte ten pocit?
Já ten pocit mám. Mezi námi je to určitě lepší. Samozřejmě, ty hrany tam furt jsou. Furt každý z nás věříme nějaké myšlence, kterou máme v těch organizacích zakotvenou. My třeba ale máme Asociaci mládežnických politických organizací, tedy takzvané AMPO, kde sedíme trošičku nadstranicky, pořádáme společně debaty, kde je každý jeden zástupce z těch parlamentních stran, a probíráme taková témata, která jsou, řekněme, uklidněnější. Není to výměna názorů, že bychom na sebe křičeli, je to spíš o tom, že prostřednictvím těch debat poznáváme například ten svět mladých.
A já souhlasím s tím, že když voliči pustí do parlamentu nás mladé, tak se určitě i líp domluvíme. Jsme to totiž my, kdo v téhle zemi bude žít dalších třeba šedesát let a vychovávat tady děti, zažívat ty další generace a to, jak budou bydlet, jak se budou vzdělávat. Takže kdo jinej než my by to měl změnit?
Co z vašeho pohledu vlastně dnes hnutí ANO pro mladé nabízí?
Já pro ně u nás vidím tři priority. Částečně to přichází od hnutí ANO, částečně od Mladého ANO, protože my jsme ten program dělali odspodu a postupně přecházel výš a výš. Zásadní prioritou je otázka budoucnosti. Aby v té republice chtěli lidé hlavně žít, protože jsem viděl některé ty průzkumy, podle nichž chce čtvrtina mladých lidí z České republiky odejít s tím, že vidí potenciál roztáhnout křídla někde jinde. Já si myslím, že to způsobuje hlavně ten fakt, že máme zastaralé školství, že ten systém, který mladý člověk během vzdělávání prožívá, není moderní, není fresh. Je tam víc biflování než praxe. Zabýváme se tam věcmi, které pak člověk v realitě ani moc nepoužije. A já si myslím, že to vzdělávání a pak to pracovní uplatnění je klíč.
Mladá generace, generace Z a další, jsou hodně podceňovány v tom, že nechtějí pracovat, že chtějí mít flexibilní pracovní den a tak dále. Já ale znám takových lidí minimum a v každé generaci je přece člověk, který chce pracovat míň. Já mám okolo sebe naopak mladé lidi, kteří pracujou od rána do večera, po škole jdou na brigádu, zvládají studium a podobně. Mimochodem, čeští studenti vysokých škol pracují při studiu nejvíc v celé Evropské unii, ne-li na světě. My zkrátka jsme pracovitá generace. A co nám ten systém pod vedením téhle vlády nachystal? Hodil nám klacky pod nohy v rámci brigád, takže firmy teď budou muset dělat byrokratické věci, nějaké výkazy, daňové přiznání v rámci DPP a podobně. To jsou věci, které nejdou naproti tomu, aby si mladí lidé přivydělávali slušné peníze.
Zastaralé školství se tedy musí zlepšit a reflektovat praxi. Dělali jsme to za naší vlády a chceme v tom pokračovat. S tím je pak spojené i to bydlení. Není to jen o tom populisticky říct: My vám zlevníme půjčky, my vám zlevníme nájmy, dáme vám dotaci na bydlení. To nic nevyřeší. Máme základní problém v tom, že ty byty zkrátka nejsou. Když naopak více lidem zpřístupníte půjčky, tak to jenom požene ceny zase nahoru, protože těch bytů víc nebude. Naopak, bude jich stále míň a míň na víc lidí. Pro nás je tedy priorita školství, práce a zabezpečená rodina v nějakém únosném bydlení. To je ten recept. My jsme jinak odpovědná generace, máme přístup k informacím a sami o sebe se postaráme. Chceme jen ty základy a stát je jediná instituce, která s tím může něco udělat.
Kolik byste si představoval ideálně po volbách mladých pod těch třicet ve Sněmovně, ať už z jakékoli strany?
Konkrétní číslo nevím, ale líbilo by se mi, aby to bylo nějak rovnoměrně zastoupené. Byl bych rád, kdyby se tam objevilo třeba deset patnáct poslanců do třiceti let, kteří by vzali ten mandát a měli prostor komentovat politiku jasně, mladým jazykem, trošku jednodušším způsobem. Aby přitáhli pozornost mladých prvovoličů, kterých je před těmito volbami čtyři sta tisíc. Další stovky tisíc lidí jsou v podobném věku a nejeví o politiku nějaký zvláštní zájem.
Já jsem rád, že hnutí ANO má aktuálně nejmladšího poslance a věřím, že to třeba i udržíme. A taky budu rád, když přibydou i další mladí z kandidátek jiných stran. Kdyby ve Sněmovně vznikl třeba i tým mladých lidí, kteří budou jasně komunikovat, nebudou se hádat a budou prostě říkat "hele, já mám řešení tohle a tenhle má zase jiný řešení". To zásadně může pomoct tomu, aby se i mladí lidé v České republice o politiku zajímali a nějakým způsobem ji posunuli dál.
Co byste ještě na závěr vzkázal těm mladým, kteří k volbám jít nechtějí?
Hlavně jim chci říct, že je chápu. Že je to prostředí, které je plné nenávisti. Odpuzující prostředí, nepřehledné prostředí. Zároveň je ale prosím, aby si našli před volbami šedesát minut a aby si prostě otevřeli programy těch stran. Aby si našli třeba minimálně i nějaké video celostátního lídra. Aby nasáli tu atmosféru. Stačí šedesát minut. A podle toho se pak i mladí můžou rozhodnout volit ty, o kterých si myslí, že je budou co nejlépe reprezentovat.
Jde o to, aby ten hlas mladého člověka nevzal nikdo jiný, někdo, kdo nemá tu prioritu bydlení, nemá prioritu, abychom si i my mohli jednou koupit pořádný auto pro rodinu a v nějakém bydlení mohli vychovávat děti. Ten hlas mu může vzít někdo, kdo už bydlení má, a to téma ho nezajímá. Jde o to, aby si i mladý člověk vybral tu stranu, která reprezentuje jeho řešení, jeho pohled na svět.
Žádný politik není dokonalý. Každý má prostě nějakej ten vroubek. Ale myslím si, že každý hlas promítnutý v té mladé generaci něco znamená. Dohromady jsou to stovky tisíc hlasů, což už jsou tučná procenta, která můžou reálně rozhodnout o podobě příští vlády.
