Evropský parlament na konci dubna podpořil zákaz konverzních terapií. Jde o různé druhy “léčebných procesů”, které mají pomoci změně nebo potlačení sexuální orientace či genderové identity. Tyto praktiky považuje většina odborníků za mučení.
Ve vědecké komunitě panuje totiž už desítky let všeobecný konsenzus, že sexuální orientace je vrozenou záležitostí, kterou nelze jakkoli „vyléčit”. Konverzní terapie přitom nejsou jen neúčinné, ale ve svém důsledku mohou vést také k depresím, úzkostem nebo pokusům o sebevraždu.
Proti Konečná i Vondra
Hlasování na půdě parlamentu proběhlo na základě veřejného tlaku v podobě občanské petice, pod níž se podepsalo víc než 1,2 milionu signatářů z celé Evropské unie. Předseda Evropského hospodářského a sociálního výboru Séamus Boland tyto praktiky dokonce označil za porušení lidské důstojnosti a základních práv.
Mezi českými europoslanci se však našli někteří, kteří proti zákazu konverzních terapií hlasovali. Jednalo se třeba o Alexandra Vondru z ODS, Kateřinu Konečnou z KSČM či Kláru Dostálovou z hnutí ANO.
Český paradox
I přesto, že se vědci shodují na škodlivosti konverzních terapií, tak v některých evropských zemích stále beztrestně probíhají. Právně ošetřeny nejsou podle Aktuálně.cz třeba v Německu, Francii nebo Portugalsku.
Zákon, který by konverzní terapie výslovně zakazoval, prozatím nemá ani Česko. Paradoxem je, že to byla právě československá sexuologie, jejíž výzkum výrazně přispěl k tomu, že konverzní praktiky byly na začátku 60. let v mezinárodní lékařské komunitě zdiskreditovány.
Alarmující čísla
Podle průzkumu Evropské agentury pro základní práva z roku 2023 navíc patří Česká republika mezi země s nejvyšším podílem osob, které některou z forem konverzní terapie zažily. Svoji zkušenost s terapií popsalo 37 procent dotázaných lidí z LGBTIQ komunity, víc už to bylo jen v Řecku a Estonsku.
Podle Michala Pitoňáka, zakladatele projektu Queer geography, je neexistence právní ochrany obětí velkým problémem. „Nejsem právník, ale myslím, že oběti v Česku mají pouze obecnou právní ochranu, například pokud by šlo o nátlak, vyhrožování, násilí, zásah do integrity, neoprávněnou zdravotní péči nebo jiné protiprávní jednání," říká pro Bold News Pitoňák.
"Nemají však zvláštní ochranu jako oběti, neexistuje zvláštní skutková podstata, zákaz reklamy, specializovaný mechanismus hlášení ani jasně definovaná podpora přeživších,“ uvedl Pitoňák s tím, že právě taková minimální práva požaduje i aktuálně projednávaná evropská iniciativa.
Často si to neuvědomují
V Česku ani v celé Evropské unii neexistuje žádný registr konverzních praktik. „K této praxi často dochází skrytě. Oběti jsou mnohdy podrobeny takovým praktikám a vlivům, že si samy často ani neuvědomují fakt, že jsou jim vystavovány,” vysvětluje Pitoňák. Dostupná data proto podle něj měří hlavně to, kolik LGBTIQ lidí uvedlo, že nějakou formu konverzního zásahu zažili.
Jakou podobu mají tyto praktiky nejčastěji v Česku? Pitoňák vysvětluje, že se primárně nejedná o komerční „kliniky“, jaké známe například z amerických filmů. „Dostupné indicie ukazují spíš na skrytější a hůř dokumentovatelné formy, jako jsou náboženské poradenství, modlitby, snahy o „duchovní uzdravení“, tlak rodiny nebo komunity,“ říká zakladatel projektu Queer geography.
Podle něj Česko patří také k zemím, v nichž jsou tyto praktiky nejčastěji vykazovány samotnými LGBTQ+ lidmi. „To je jistě velký problém, a měli bychom se tím proto zabývat,“ dodává Michal Pitoňák.
