Teroristický útok na účastníky berlínského pride pochodu znovu otevřel debatu o islamistickém extremismu, ale také připomněl zjevný paradox současné společnosti. Ačkoli se radikální islamisté a krajní pravice navzájem nenávidí, spojuje je překvapivě mnoho. Co přesně?
Odmítají liberální demokracii, práva LGBTQ+ lidí, rovnost žen a mužů a obecně pluralitní společnost. Oba extrémy se zároveň navzájem k vlastní existenci potřebují. Islamistické útoky posilují krajně pravicové síly, zatímco vzestup extremistů islamisté využívají jako důkaz údajné války Západu proti muslimům.
Ohavný útok
V sobotu 25. července vjel jednadvacetiletý německý občan libanonského původu Abdul Ballout dodávkou do průvodu lidí, kteří se berlínským parkem Tiergarten vraceli z tamního pride pochodu.
Do skupiny nejprve najel, následně na lidi okolo sebe útočil nožem. Jedna žena vraždění nepřežila, dalších několik desítek lidí utrpělo zranění. O život následně přišel i samotný útočník, kterého druhý den po celostátním pátrání zastřelila na předměstí Berlína policie. Ta jeho čin vyhodnotila jako islamisticky motivovaný.
Rozjela se debata
Útok vyvolal nejen v Německu velkou společenskou debatu, a to mimo jiné proto, že pachatel byl bezpečnostním složkám dlouhodobě známý. Už v minulosti strávil podle deníku Die Welt několik měsíců v nápravném zařízení kvůli „přípravě vážného násilného činu ohrožujícího stát“. Během výkonu trestu byl však podmínečně propuštěn.
Masakru se navíc velmi rychle chytla domácí i zahraniční extrémní pravice. A to včetně té české. Německá krajní pravice v čele se stranou AfD tento ohavný čin okamžitě využila jako “důkaz selhání německé imigrační politiky”.
Stejně se k činu ale vyjádřil například i český premiér Andrej Babiš, který masakr označil za důsledek neřízené migrace a politiky „Wir schaffen das“. To, co v prostředí sociálních sítí po útoku následovalo, nám toho o stavu naší společnosti každopádně říká mnohem víc, než bychom si možná dokázali připustit.
Stejná propaganda
Nejprve je nutné uvést, že dav lidí odcházející z pride pochodu nebyl náhodným cílem. Pro radikální islamisty představuje LGBTQ+ komunita symbol západní dekadence. Islamisté ve svých zemích homosexualitu označují za hřích a trestají ji.
Řada krajně pravicových proudů, pro které je odpor vůči vyznavačům muslimského náboženství podstatou existence, často mluví o „LGBTQ+ propagandě“, vykresluje queer lidi jako hrozbu společnosti a snaží se omezovat jejich práva. Snaží se zkrátka lidi za jejich orientaci potrestat.
Přístup k ženám
Nejedná se přitom o jedinou věc, kterou mají krajní pravičáci s islamisty společnou. Obě strany extrému se třeba vyznačují podobným vztahem k ženám. Prosazují patriarchální společnost, odmítají boj za rovnost pohlaví a idealizují tradiční rozdělení genderových rolí v domácím prostředí.
Žena je v obou případech často chápána především jako matka, pečovatelka a nositelka tradičních hodnot, nikoli jako plně autonomní jedinec. Islamisté tuto představu opírají o náboženský fundamentalismus, krajní pravice zase obviňuje feminismus z úpadku společnosti a ničení tradičního řádu.
Demokracie je nepřítel
Oba póly se shodnou také na společném nepříteli, kterým je liberální demokracie. Ta stojí na předpokladu, že lidé ve společnosti mohou mít odlišné názory, věřit v rozdílná náboženství, vyjadřovat různorodou identitu nebo si volit libovolné životní styly.
V liberální demokracii si nikdo nepřivlastňuje univerzální pravdu a v ideální představě se v ní konflikty řeší debatou nebo volbami. Pro extremisty je však takový model svobodné společnosti nepřijatelný.
U islamistů proto, že zákony podle nich může vytvářet pouze Bůh. Podle krajní pravice je zase princip pluralitní společnosti v podstatě hloupost, neboť ve společnosti existuje alespoň jedna skupina, která je těm ostatním nadřazena.
Navzájem se potřebují
Možná největším paradoxem našeho současného světa je fakt, že mezi islamisty a krajní pravicí panuje vzájemná existenční potřeba. Obě skupiny se sice bytostně nenávidí, zároveň si však poskytují argumenty pro vlastní existenci.
Teroristické útoky fungují jako „nakopávač„ volebních preferencí fašizujících stran napříč Evropou. Úspěchy krajní pravice a její kroky jsou pak v islamistickém prostředí obvykle využívány jako důkaz, že Západ vede válku proti muslimům a že vzájemné soužití není možné. Důkazem toho budiž Trumpova zpackaná válka v Íránu, v níž už Spojeným státům nemůžou fandit ani prodemokratičtí Íránci.
Odnáší to lidé
Berlínský útok nám tak ukázal něco, co v dnešní polarizované společenské debatě často přehlížíme. Radikální islamisté a krajní pravice si sice v rovině slov nemohou přijít na jméno, zároveň by však jedna strana bez té druhé v dnešní době existovala jen těžko.
Každý teroristický útok islamistů v západním světě se stává volební municí pro krajní pravici. Každý úspěch nacionalistů zase u islamistů potvrzuje jejich vyprávění o útlaku muslimů ze strany Západu. Oba tábory tak společně vytvářejí spirálu nenávisti a strachu. Největším poraženým jsou pak lidé, kteří v téhle spirále strachu, již zdatně přiživují politici, musí žít.
