Situace v Gaze se nelepší, spíš naopak. Lidé tam stále umírají, a to nejen pod palbou raket. Zatímco civilisté bojují hlavně s nedostatkem jídla, Lékaři bez hranic tam denně čelí zoufalému nedostatku léků i zdravotnického materiálu. Nemocnice jsou navíc přetížené útoky se nevyhýbají ani jim.
Podle Kristýny Macháčkové, manažerky komunikace Lékařů bez hranic pro palestinská území, se péče o raněné, děti i novorozence odehrává v extrémních podmínkách, které hraničí až s nemožným. V rozhovoru pro Bold News popisuje, s čím se lékaři i humanitární pracovníci musí každodenně setkávat a jak se sami vyrovnávají s válečnou situací.
Jak aktuálně vypadá mise Lékařů bez hranic v Gaze?
Momentálně provozujeme dvě polní nemocnice, tři nemocnice podporujeme a máme okolo sedmi klinik. Na místě působí asi 34 mezinárodních pracovníků a zhruba 950 místních zaměstnanců. Staráme se zejména o pacienty se zraněními, která jsou způsobená střelbou nebo bombardováním.
Na místě provozujeme chirurgickou a pooperační péči. Pak se staráme o zdraví matek a dětí, o pacienty s popáleninami, zajišťujeme i péči o pacienty s chronickými onemocněními, případně očkujeme.
Velkým tématem v Gaze je momentálně podvýživa a situace se v tomto ohledu velmi zhoršuje. Organizace spojených národů už vyhlásila v severní Gaze hladomor. Zdravotnickou péči výrazně komplikuje nedostatek materiálu a léků, jejichž dovoz dlouhodobě blokuje izraelská strana.
Mění se nějak počet pracovníků na místě?
Máme daný počet lidí, které můžeme v Gaze mít, a ti se pravidelně vyměňují. Standardní čas na místě je okolo šesti týdnů.
Někteří dělají několik rotací za sebou, ale pak mají nařízeno být několik týdnů mimo Gazu. To číslo je docela konstantní, snažíme se využít všechny možné kapacity, které jsou nám nabízeny.
Jsou na místě i nějací Češi?
Momentálně v Gaze působí naše slovenská farmaceutka, která je tam už podruhé. V následujících dnech se k ní přidá i naše HR manažerka, .
Jaké jsou vlastně ty největší výzvy, se kterými se Lékaři bez hranic v Gaze setkávají?
Je jich několik, ale největší problém je to, že nemáme dostatek zdravotnického materiálu. To, co se dostává do Gazy, je úplné minimum, které nás drží ve stavu udržování našich aktivit, ale nemůžeme je rozšiřovat, byť by to bylo potřeba. Nemocnice jedou dlouhodobě nad své kapacity a mnohdy se propouští pacienti, kteří by v normálních podmínkách ještě zůstali, jenže na jejich místo čekají desítky dalších.
Od března izraelská strana skoro tři měsíce úplně blokovala přísun materiálů, poté se tam dostaly jen jednotky našich kamionů. Stává se, že je málo antibiotik nebo analgetik a zdravotníci musí rozmýšlet, komu je dát a v jakém množství. Co se týče třeba sterilních gáz, musí se prodlužovat čas výměny.
Jak se ten nedostatek v nemocnicích v praxi projevuje?
Když jsem během léta působila v Ammánu, odkud jsem komunikovala naše aktivity, spolupracovala jsem s kolegyní, která byla na porodnickém oddělení v Gaza City. Popisovala mi, že musí například prodlužovat i čas mezi tím, kdy mění miminkům pleny. Další problém byl s krmením novorozenců, někdy měli zdravotníci na oddělení už jen poslední nádoby s kojeneckou výživou a nevěděli, jestli seženou další. Matky často nemohly kojit, protože kvůli podvýživě neměly mléko. Případně nemohly do nemocnice docházet v potřebných intervalech kvůli bezpečnosti.
Podvýživa mimo jiné může vést i k předčasným porodům. Moje kolegyně mi poslala fotku, kde bylo pět předčasně narozených miminek v jednom inkubátoru. Všechna tato miminka mají nějaké komplikace a jsou připojená na kyslík. Nicméně v Gaze je všechna elektřina produkována generátory, které fungují na benzín, kterého je na místě minimum. Někdy se tedy bohužel stává, že se proud během noci přeruší, a tím i dodávka kyslíku. Několik miminek už tak za dobu od začátku války zemřelo.
Daří se alespoň nějaký materiál do Gazy dostávat?
Za poslední dva týdny (rozhovor vznikal na konci srpna, pozn. red.) jsme tam dostali 160 palet materiálů, ale to jsou všechno opravdu základní věci, je to jen kapka v moři. Stále musíme improvizovat.
Jak vypadá situace v tamních nemocnicích? Jak moc čelíte třeba raketovým útokům?
Asi 94 % nemocnic bylo poškozeno, nebo úplně zničeno. Zdravotnický systém v Gaze zkolaboval. Je to věc, která se opakuje a která porušuje mezinárodní humanitární právo.
I my dostáváme evakuační příkazy. Jeden z nich se například týkal jedné z našich klinik, která se musela evakuovat v rámci několika hodin, takže musíte dostat pryč pacienty, personál. Je to velmi hektické a stresující. Je s tím vždycky spojené nějaké riziko. Ty útoky probíhají nejen na nemocnice, ale i na zdravotníky a humanitární pracovníky. Jako Lékaři bez hranic jsme přišli o 12 kolegů, místních spolupracovníků. Podle údajů ze začátku července bylo od října 2023 zabito na 480 humanitárních pracovníků a na 1 600 zdravotníků. Dnes to číslo už bude vyšší.
Co se týče nemocnic, tak třeba Násirova nemocnice, která se tento týden stala terčem dvojitého útoku, funguje skoro vždy nad rámec svých kapacit. Je to jediná částečně fungující nemocnice na jihu Gazy. Žádná z nemocnic už nejede v normálním chodu. Viděla jsem fotografie, kdy pacienti leželi na lůžkách venku, mimo komplex, protože je už nebylo kam dát.
Když se třeba stanou nějaká hromadná neštěstí, tak kliniky ani nemocnice absolutně nestíhají. Provádí se triáž, komu mohou pomoct a koho v těch podmínkách zachránit nedokáží. Nával pacientů je extrémní. Kolegyně, která působila na klinice primární péče, což si můžeme představit jako takovou českou polikliniku, vyprávěla, že během rušnějších dní ošetřili až 900 pacientů za den.
Jak to prostředí působí na pracovníky, kteří jsou přímo v Gaze?
Mluvila jsem s lidmi, kteří pracují pro Lékaře bez hranic i dvacet let. Zažili různé kontexty, války, ale mnoho z nich nevidělo nic horšího, než je Gaza. Vyprávěli mi, že to, co viděli na vlastní oči, je šokovalo.
Všichni z médií známe alespoň nějaké fotografie z místa, ale jen těžko si dokážeme představit tu úroveň destrukce. Ten dopad toho, co se tam děje, je nepředstavitelný. Panuje tam velká bezmoc z toho, že nemůžeme zachránit všechny, kterým bychom za standardních podmínek mohli pomoct.
Navíc většina našich zaměstnanců jsou místní lidé. Ti musí fungovat, chodit do práce a starat se o všechny oběti těch násilností, ale zároveň sami přicházejí o rodinné příslušníky. Skoro každý den jsme dostali zprávu, že někdo z jejich blízkých byl zabit.
Navíc má velký dopad na psychiku lidí i neustálý zvuk dronů. Často jsem měla online meetingy s kolegy v Gaze a ten zvuk byl někdy tak silný, že jsem i já měla problém se soustředit. Kolegyně mi vyprávěla, že kvůli tomu prvních pár dní v Gaze nemohla spát.
Je v Gaze vůbec nějak řešena bezpečnost humanitárních pracovníků nebo lékařů?
Pásmo Gazy je asi z 13 procent safe zone, tedy „bezpečná zóna“. Ten zbytek jsou evakuační zóny. Operujeme jenom v těch bezpečných zónách, ale samozřejmě se útoky dějí i tam. Jako humanitární organizace sdílíme svoje GPS souřadnice s oběma stranami konfliktu, abychom byli transparentní v tom, kde máme svoje aktivity.
Mezinárodní právo už ale není dodržováno, a i když děláme maximum, abychom ochránili naše kolegy, ne všechno dokážeme ovlivnit. Na našich webových stránkách Lékařů bez hranic dokumentujeme všechny útoky od začátku války do prosince 2024. Je jich celá řada. A to letošek zatím úplně chybí.
Mají Gazané vůbec možnost odtamtud odejít? A jak sami situaci vnímají?
Obecně Gazané nemají možnost odejít, nemají de facto ani možnost evakuace ze zdravotních důvodů. Nám se zatím povedlo do naší nemocnice v Jordánsku evakuovat nižší desítky pacientů, většinou dětí. Tyto převozy je velmi obtížné vyjednat
Lidé v Gaze už většinově ztratili jakoukoliv naději. I kdyby válka teď skončila, mnoho z nich si to nespojuje s nadšením a štěstím, protože ta míra destrukce a to, kolik lidí přišlo o blízké, kolik dětí zemřelo a jak jsou na tom obecně civilisté, to je něco, co přebíjí jakékoliv pozitivní emoce. Lidé samozřejmě chtějí, aby to už skončilo, jen už jsou otupělí vším, čím prošli.
Světová média o situaci v Gaze informují omezeně, dostávají se k nám různé pohledy na situaci. Jak moc se liší mediální realita od skutečnosti?
Je těžké to říct obecně. Domlouvala jsem rozhovory pro všechna světová média a viděla jsem, jak k tomu kdo přistupuje, a ten přístup je celkem rozdílný.
Nechci generalizovat, ale trochu mě zaskočilo, jak se česká a východoevropská média k tomu stavěla více politicky, nezajímala se tolik o to, co se denně děje normálním lidem, ale spíš o válečné a politické aspekty. Západoevropská média spíš víc pokrývala dopad na děti, co se děje civilistům a jak se cítí naši kolegové. Nicméně mediální svět není černobílý a toto je jen sumarizace témat.
Největší problém vidím v tom, že v Pásmu Gazy jsou systematicky vražděni místní novináři. Také do oblasti nemohou mezinárodní žurnalisté. Kdyby se tohle změnilo, myslím, že by to možná osvětlilo situaci na místě. Mám ale pocit, že mediální obraz a názor lidí v Česku se nyní začal trochu měnit, lidé vidí, že to utrpení je už nesnesitelné. Pořád mi ale tak nějak chybí obyčejná lidskost.
Vy jako lékaři asi nemůžete rozlišovat mezi tím, pokud k vám přijede pacient, jestli je to potenciální terorista, nebo běžný civilista. Jak se vaši kolegové ohledně toho cítí? Řeší to dilema?
Jako mezinárodní zdravotnická organizace ošetřujeme všechny bez rozdílu, nerozlišujeme mezi stranami. I proto můžeme působit v konfliktních zónách po celém světě. Když kolegové pečují o zraněné, většinou ani nevědí, kdo je kdo. Lékaře zajímá, kdo potřebuje dřív na sál.
To není tak, že by do nemocnice přišel někdo v uniformě. Lidé, které ošetřujeme, jsou nejčastěji ti, které postřelili v distribučním centru potravin, přeživší bombových útoků nebo to jsou matky s dětmi, které trpí podvýživou.
Jaké jsou vlastně ta nejčastější zranění, která ošetřujete?
To je různé. Co se ale týče raněných ze zmíněných distribučních center, která provozuje Humanitární nadace pro Pásmo Gazy, na níž mimochodem není nic humanitárního, ošetřujeme zejména poranění hlavy, hrudníku, a končetin.
Navíc situace s nedostatkem jídla došla tak daleko, že lidé jsou tak zoufalí, že se někdy začnou hádat a dochází tam k potyčkám a zraněním mezi nimi. Pak máme zranění způsobená bombovými útoky, popáleniny, často i amputace končetin. A to není jeden z tisíce případů, jsou to případy, které řešíme každý den.
Řešíte třeba i psychologickou pomoc?
Ano. Hodně lidí si prošlo velmi dramatickými situacemi, kdy přišli o celou rodinu nebo o děti. Lidé podle mě neměli zatím čas zpracovat ta traumata, popravdě moc nechápu, jak můžou pokračovat dál a třeba pracovat, starat se o ty, kteří přežili a podobně.
Naše aktivity zaměřené na děti jim pomáhají zařadit se do kolektivu a začít se vyrovnávat třeba s takovými tragédiemi, jako je ztráta rodičů. Kolegyně, která se v Gaze zabývala duševním zdravím, mi vyprávěla, že mnoho dětí, které trpí například rozsáhlými popáleninami nebo si prošly amputací, přišlo během útoků o oba rodiče a často i ostatní členy rodiny.
To jsou bohužel velmi časté případy. Prý je to tím, že malé děti spíš přežijí bombový útok, protože jsou malé a snáze se schovají v sutinách. Představte si, že malému dítěti, které přežilo takovou hrůzu a už mu například zůstala jen babička, musíte říct, že jeho rodina zemřela. Děti prý často v tomto stresu nechtěly přijímat lékařskou péči. I proto máme na místě specialisty na psychologickou intervenci.
Psychologické aktivity máme zaměřené nejenom na děti nebo přeživší traumatických událostí, ale nabízíme tuto formu podpory i pro naše kolegy. Jak už jsem řekla, oni sami přišli o své blízké, mnohdy žijí ve stanech, jedí i jednou za osmačtyřicet hodin. A přesto přijdou do práce.
Co byste za Lékaře bez hranic vzkázala české veřejnosti, jak by podle vás měla uvažovat o situaci v Gaze?
Myslím, že nejúčinnější by bylo koukat se na dění v Gaze bez filtrů a nějakého politického přesvědčení, protože zatímco se tu hádáme o politických názorech, nejhůř jsou na tom vždycky civilisté. Kdyby se to dělo v jiném kontextu, který by nám byl třeba kulturně blíž, tak by to veřejnost určitě nepřijímala jako něco normálního.
Přijde mi, že dehumanizace Palestinců dosáhla takových rozměrů, že necítíme soucit, tedy alespoň určitá část lidí. Zabíjení civilistů, používání jídla jako válečné zbraně, střílení do lidí, kteří vyzvedávají humanitární pomoc a útoky na nemocnice, zdravotníky a novináře by rozhodně neměly být normalizované. Palestinci nerovná se Hamás, to by bylo dobré si uvědomit.
