Během pandemie celá řada z nás skončila na kratší či delší dobu izolovaná od svého okolí. A valná většina z nás to nenesla příliš dobře. Pro statisíce Japonců je ovšem tento životní styl typický.

Dobrovolně se uzavřeli ve svých pokojích na celé roky, někdy i desetiletí. Nezvládají žít v tak soutěživé společnosti s přehnaným tlakem na úspěch. Jde o společenský problém, se kterým si neví rady vláda ani experti.

Všude dobře, ale zůstanu doma

Zůstat v klidu doma a nevycházet? Takovýto životní styl praktikuje asi milion a půl Japonců, kteří se z vlastního rozhodnutí zcela straní společnosti.

i never made a hot sandwich before pic.twitter.com/HNAp1xgTOL

— hikikomori noctis🥕🐇🪻🪻🪻 (@alightbeer) February 12, 2024

Někteří vyjdou ven, jen když jim dojdou potraviny, jiní svůj pokoj neopouštějí vůbec. Tento jev se rozšířil v 90. letech, ale dnes nabývá nových rozměrů s tím, jak statisíce takových lidí stárnou.

Uzavření a odtržení

Podle nového průzkumu, který si nechala zadat japonská vláda, přitom tito lidé netrpí depresemi ani sociální fobií. Sami se označují termínem hikikomori, tedy uzavření či odtržení.

Vláda je definuje jako osoby, které se takto izolují nejméně půl roku, často tak činí v domově svých rodičů.

Dobrovolná izolace?

Důvody pro odloučení od společnosti uvádějí hikikomori různé, tím nejčastějším je ale neschopnost žít v tak soutěživé společnosti. Tlak Japonců na úspěch je enormní.

Důvodem izolace tak často bývá pocit selhání po opakujících se neúspěších ve škole, v zaměstnání nebo v koníčcích. Kritika, která hraničí až se šikanou, pak lidi postupně nutí uzavírat se do sebe - obrazně i doslova.

Jak teda hikikomori žijí?

Jejich hygiena i disciplína jsou na nízké úrovni, sociální schopnosti mají ještě horší. Jsou zalezlí před počítačem, který jim poskytuje vše, co potřebují, tedy zábavu a často i práci, pokud jsou ovšem schopni si nějakou najít a udržet.

Někteří nejsou ve styku se svou rodinou, mnoho hikikomori ale naopak zůstává u rodičů. Tím je ovšem dostává do obtížné situace, jak z hlediska finančního, tak emočního.

„Rodiny, v nichž hikikomori žijí, pociťují velkou hanbu. I ony svou situaci tají a izolují se, nejsou pak schopné požádat o pomoc,“ uvádí psychložka Rika Uedová, která pracuje pro sdružení rodičů, kteří mají "osamělé a odtržené" doma. „Myslím, že takové okolnosti přispívají k dalšímu uzavírání se před společností,“ dodává.

Jenže co s tím?

Už několik let japonská vláda vyčleňuje stamiliony na řešení problému na pomoc hikikomori, aby mohli získat vhodné zaměstnání. Mezi respondenty celostátního průzkumu se jako hikikomori identifikují zhruba dvě procenta Japonců ve věku 15 až 64 let.

Těch mladších do čtyřicítky je ale víc. Mnozí experti soudí, že japonská společnost a její vzdělávací systém jsou příliš přísné. Řešení trendu hikikomori bude tedy muset být komplexní a nebude jednoduché.