V listopadu uběhne už 110 let od chvíle, kdy na trůn usedl poslední český král. Byl jím Karel I., poslední rakouský císař, jenž se ujal vlády v nepříliš záviděníhodnou dobu. V Evropě totiž běsnila první světová válka. Během své dva roky trvající vlády se kromě válečných záležitostí věnoval hlavně svému nejdůležitějšímu úkolu, tedy zabránění rozpadu své vlasti.
Když v listopadu 1916 zemřel po 67 letech vlády dlouholetý císař František Josef I., skončila v Rakousku-Uhersku jedna z nejdelších vlád evropských dějin. Nástupcem stařičkého vladaře se stal jeho devětadvacetiletý prasynovec Karel, který však na trůn původně vůbec nastoupit neměl.
Korunního prince z něj přitom učinila až smrt jeho strýce z druhého kolene Františka Ferdinanda d`Este, jehož tragické úmrtí v Sarajevu vyvolalo nejhorší válečný konflikt v tehdejších dějinách. František Ferdinand neměl potomka a „nejbližším“ možným nástupcem v habsburské linii byl právě Karel.
Uprostřed války
Karel I. se stal císařem v době, kdy bylo Rakousko-Uhersko vyčerpané válkou, potýkalo se s nedostatkem potravin, inflací a rostoucími národnostními konflikty. Země navíc byla čím dál závislejší na spojeneckém Německu.
To pro Karla představovalo problém a docela správně se obával, že pokračování války může skončit nejen porážkou, ale také rozpadem jeho vlasti. Postupně proto hledal cesty, jak konflikt ukončit.
Přišla aféra
Na začátku roku 1917 využil svého švagra Sixta Bourbonsko-Parmského, který měl kontakty mezi západními spojenci. Prostřednictvím tajných dopisů a osobních schůzek se pokoušel zjistit, zda by bylo možné ve válce dosáhnout mírového řešení.
Nešlo přitom jednoduše o kapitulaci. Karel se snažil zachovat existenci monarchie, zároveň však byl připraven k ústupkům, které by předchozí císař František Josef pravděpodobně nepřipustil. Tato jednání se později provalila na veřejnost a vstoupila do historie jako Sixtova aféra. K míru nakonec nevedla a Karla dostala do velmi složité pozice.
Na pokraji rozpadu
V průběhu roku 1918 se ukázalo, že rakouský problém netkví pouze ve válce. Rakousko-Uhersko se totiž kvůli vzestupu národních hnutí ocitlo na hraně rozpadu. O vlastní stát usilovali Češi, Jihoslované i Poláci, kteří postupně začali vytvářet vlastní státní struktury.
Karel I. se proto rozhodl pro zásadní změnu, když 16. října vydal takzvaný Manifest národů, v němž navrhl prastarou monarchii přetvořit na federální stát, ve kterém by jednotlivé národy získaly větší prostor pro vlastní politický i národní život. Císař tím fakticky přiznal, že dosavadní podoba monarchie už není udržitelná.
Bez Uherska
Karlův manifest však obsahoval jednu zásadní nedokonalost. Týkal se pouze rakouské části monarchie, nikoli té uherské, kterou císař do projektu odmítl zahrnout.
Když byl dokument zveřejněn, české politické elity, už vehementně pracovaly na vytvoření samostatného Československa. Podobné pohyby se konaly i v dalších částech monarchie, kde vznikaly národní správní orgány, nad nimiž vídeňská vláda ztrácela kontrolu.
Říše se mu rozpadla
Na uskutečnění reformy však už ani nebyl čas. Rakousko-Uhersko podepsalo 3. listopadu 1918 příměří s Dohodou a jeho jednotlivé části se během následujících dnů definitivně rozpadly.
Československo přitom vzniklo už 28. října. Karlův pokus monarchii zachránit tak přišel příliš pozdě. Karel I. se 11. listopadu vzdal účasti na výkonu státní moci, formálně však nikdy neabdikoval.
Zemřel mladý
Panovníkův poválečný život byl pak velmi krátký. Po rozpadu monarchie se ještě dvakrát pokusil vrátit na uherský trůn, naposledy v roce 1921.
Pokusy ale selhaly a ještě v roce 1921 byl Karel i se svou rodinou vyhoštěn na portugalský ostrov Madeira, kde 1. dubna 1922 zemřel na zápal plic ve věku pouhých 34 let.
