Katarská princezna Asma Al Thani bojuje za rovnost a snaží se inspirovat ženy svou odvahou a výkony, které podává jako horolezkyně, ale i v oblasti práv žen a menšin. V její zemi přitom ženy stále potřebují souhlas muže, aby mohly cestovat, studovat nebo jen jít na gynekologii.

Potraty jsou v Kataru nelegální, LGBT lidé žijí ve stínu zákonů a zahraniční dělníci podle britského deníku The Guardian pracují v extrémních podmínkách za minimální mzdy, často bez možnosti odejít.

Vzor všech žen

Katarská princezna Asma Al Thani se prezentuje jako vzor pro ženy po celém světě. Vylezla na Mount Everest, prošla tvrdým výcvikem v extrémních podmínkách a jako první žena z Kataru zvládla sedm vrcholů sedmi kontinentů.

K tomu se otevřeně hlásí k boji za rovnoprávnost, práva žen a menšin. Přitom pochází ze země, kde žena bez svolení muže nesmí ani cestovat, potrat je nelegální a LGBT oficiálně neexistuje.

V zemi bez rovnosti

Princezna pravidelně v rozhovorech mluví o odvaze a o tom, že chce inspirovat mladé dívky v regionu. Je viceprezidentkou Výboru pro rovnost pohlaví při Asijském olympijském výboru a často se objevuje jako host na mezinárodních konferencích.

Sama se vydává na nebezpečné horské výpravy, cestuje, dělá marketing a pomáhá uprchlíkům. Zdaleka ne všechny ženy v její zemi ovšem mají tato privilegia.

Se souhlasem muže

V Kataru stále platí systém mužského opatrovnictví, který výrazně omezuje svobodu žen, a to i těch dospělých, samostatných a vzdělaných. Aby mohly cestovat, studovat, vdát se nebo dokonce zajít na gynekologii, potřebují souhlas muže, vždy buď otce, manžela nebo syna. Pokud pravidla poruší, hrozí jim tresty, domácí vězení nebo zadržení.

Zatímco muži si mohou vzít až čtyři manželky, ženy se téměř nemohou ani rozvést. A i když se jim to povede, děti automaticky připadnou otci.

Země nesvobody

V zemi není ani svoboda slova. Kritika vlády, královské rodiny, náboženství nebo státní politiky znamená obrovské pokuty či vězení. Novináři i obyčejní občané riskují trestní stíhání i za příspěvky na sociálních sítích. Zákon o kyberkriminalitě z roku 2014 navíc podle Amnesty international umožňuje v Kataru trestat „šíření falešných zpráv“ či „ohrožení společenských hodnot“ až pěti lety vězení.

Takže i příspěvek upozorňující na nespravedlnost nebo špatné pracovní podmínky může být považován za trestný čin.

Ale co ty zákony?

Asma Al Thani nebojuje jen za práva žen, je i bojovnicí za práva uprchlíků a pravidelně na své horské výpravy bere právě vlajku Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR).

“Pokaždé, když na vrcholu hory vztyčuji vlajku UNHCR, myslím na více než 120 milionů lidí po celém světě, kteří byli donuceni opustit své domovy. Není to jen vlajka. Je to připomínka. Připomínka toho, že i na těch nejvyšších a nejodlehlejších místech na světě záleží na příbězích všech, “ napsala k jednomu svému příspěvku na Instagramu.

Za minimální mzdy

V Kataru moc uprchlíků není, protože by od státu nedostali žádnou podporu. Více než 85 % zaměstnancpů v zemi ovšem tvoří zahraniční pracovníci a mnoho z nich žije v hrozných podmínkách.

Lidé zejména z Indie, Pákistánu, Filipín, Nepálu a Bangladéše pracují na stavbách, v domácnostech či jako pomocný personál. Žijí na ubytovnách za městy a v extrémních vedrech pracují více než dvanáct hodin za minimální mzdy.

Zprávy Amnesty International a Human Rights Watch upozorňují na to, že zaměstnavatelé v zemi zneužívají systém kafala, který umožňuje firmám, aby zahraničním pracovníkům zadržovaly pasy, omezovaly jejich pohyb a bránily jim v odchodu ze země.

A co aupairky?

Přestože Katar pod mezinárodním tlakem slíbil reformy a zavedl některé změny, jako například minimální mzdu nebo zrušení nutnosti získat povolení od zaměstnavatele k odchodu, v praxi se situace moc nezměnila.

Zahraniční pracovníci se stále bojí ozvat, protože jim hrozí vyhoštění, nevyplacení mzdy nebo dokonce tresty. Jenom během příprav na Mistrovství světa ve fotbale v roce 2022 přišly podle webu deníku The Guardian o život tisíce dělníků, ať už kvůli vyčerpání, nehodám nebo nevhodným pracovním podmínkám. 

Domácí pracovnice, zejména ženy, které se starají o děti, uklízejí nebo pečují o seniory, bývají v ještě zranitelnější pozici. Často pracují bez volného dne, jsou izolované v domácnostech a čelí fyzickému i psychickému násilí. Kvůli strachu z odplaty nebo deportace se málokterá odhodlá situaci nahlásit.

Zatímco princezna Asma Al Thani na mezinárodních fórech mluví o právech žen, desítky tisíc jiných žen v její zemi nemají možnost rozhodovat o svém životě ani si stěžovat.